Poslední dobou jsem si myslela, že už to docela zvládám, že dokážu jen tak sedět a nic nedělat.
Pak jsem si to ale zkusila na čisto. Seděli jsme v letadle a čekal nás let přes tři hodiny. Což se zdá jako nic, když s sebou máte knížku nebo staženou hudbu v mobilu nebo vlastně cokoliv.
Můj muž spal, jako vždycky, a já přemýšlela, jaké mám možnosti. Knížka někde zahrabaná v batohu, hudba žádná.
Projela jsem pár příspěvků na Instagramu, které mi ještě zůstaly stažené někde v mezipaměti, projela všechna různá nastavení telefonu, chvilku jsem si psala nějaké poznámky, ale pak jsem nějak nevěděla co dál. Můj palec vždycky klikl na ikonku Instagram, naprosto bezmyšlenkovitě, jak kdyby to byla automatická reakce na nudu. To mě trochu vyděsilo.
Zavřela jsem oči a rozhodla se meditovat. Pozorovat svoje tělo. Zkusit dýchat vědomě a plně jak to jen přes respirátor jde. Otevřela jsem oči a uběhlo asi tak 7 minut. O můj bože, to bude cesta.
Dovedlo mě to k takovému zamyšlení. Sama pořád říkám, jak nemám čas a když ho konečně mám, tak nevím co s ním.
A abych se to naučila, prostě jen tak být, rozhodla jsem si takové chvilky dávkovat vědomě. Hodit mobil kamsi pryč a jen tak sedět, koukat, být a žít. Štěstí přeje připraveným.