„Nepotřebujeme každodenní praxi jógy. Ale až ji jednou budeme potřebovat, budeme si přát, abychom byli bývali praktikovali každý den.“
Tento citát od Śri Brahmānanda Sarasvatīho v různých podobách jsem slyšela už několikrát, ale nikdy jsem vlastně pořádně nepoznala důležitost jeho významu, až nyní.
Budu teď hodně osobní. Zhruba na konci října my vyšly pozitivně dva testy, jeden těhotenský a druhý na covid. Ten první mi udělal velkou radost, ten druhý naopak tolik ne… Nevím, jestli to bylo jedním, či druhým, ale prvních 14 dní jsem strávila v posteli, bez jakékoliv síly. Největším úspěchem bylo dojít si do koupelny. Na praxi, čtení, cokoliv jiného kromě přežití, jsem neměla ani pomyšlení.
Po asi 14 dnech se mi pomalu začal vracet čich a pak i chuť, ale rozhodně se mi nevrátila chuť do života. Přišla jsem si naprosto vyčerpaná. Mým největším úspěchem bylo jít na procházku kolem domu, a to už mi stejně v půlce cesty došly síly.
Potom se k velké únavě přidaly ještě nevolnosti. Ne ranní, ale celodenní. A když už bych měla třeba i sílu obejít si dvě kolečka kolem domu, bála jsem se kamkoliv jít kvůli neustále se obracejícímu žaludku. Toto období mi přišlo nekonečné. Vlastně jsem dokázala jen ležet (přesouvala se z postele na gauč). Pomáhalo mi číst romány, které vás vtáhnout do děje nebo koukat na seriály, protože jsem měla pocit, že mě to na chvíli „odpojilo“ a já žila životy někoho jiného. Praxe v této době? Žádná. Když jsem se třeba jen pokusila zavřít oči pro meditaci, zatočila se mi hlava nebo se mi vyjevily všechny mé strachy, tak jsem toho rychle zase nechala. Upřímně většinou jsem to ani nezkoušela…
Říkala jsem si, jak je možné, že moje tělo se cítí takto. Moje tělo, které dokázalo roky vstávat po páté hodině, věnovat se ásanové i další praxi, pracovat na plný úvazek, učit jógu a do toho zažívat i hodně zábavy. Teď tu jen leží a nemůže nic. A mysl? Z té klidné mysli, kterou jsem si myslela, že jsem si vybudovala za ty roky praxe, tak z té zbyl neskutečný chaos plný nezkrotných emocí.
A vždycky, když mi někdo řekl, že těhotenství je nejhezčí období života, chtělo se mi hystericky brečet. Ale zpět k citátu na začátku textu. Moje předchozí praxe tam byla, sice někde v koutě, ale nezmizela. To vynaložené úsilí nikam nezmizelo. Jen nějakou dobu trvalo, než se to všechno prokousalo na povrch. A já si do deníku napsala, že jsem vděčná za ty všechny dny, kdy jsem mohla praktikovat. Nemusela, ale mohla.
Postupně se mi začala vracet síla, únava ustupovala. Nevolnosti ovšem nikoliv. Měla jsem sílu něco dělat, ale neustále obracející se žaludek mi to kazil. Což bylo frustrující. Postupně mě to začalo opět táhnout k praxi, chyběla mi. Nejprve jsem byla ráda, že jsem zvládla pár jednoduchých protažení v sedě. Někdy mě i to dostatečně unavilo. Také jsem v tomto období vytáhla harmonium a začala hrát všechny mantry, na které jsem si vzpomněla. Slzy se mi valily z očí, uvolňovalo mi to spoustu emocí.
Za nedlouho jsem začala mít dny, kdy mi bylo i pár hodin v kuse dobře. A mohla se praxi věnovat o trošku víc. Zajímavé mi na tomto období přijde to, že jsem se vrátila k úplně základní praxi, kterou jsem si roky budovala a pak ji zhruba před dvěma lety začala postupně měnit, opouštět, vkládat jiné věci, zajímat se o jiná témata. Teď jsem se vrátila k tomu roky budovanému – ásanová praxe v logickém pořadí zaměřená na celé tělo (samozřejmě s modifikacemi), mantry, meditace Let go… Také jsem se vrátila ke svým starým playlistům a velkou útěchu mi přinášely knihy jako Bhagavadgíta nebo moje úplně původní jógová bible Jivamukti jóga. Nejprve jsem z toho byla v šoku, kde jsou moje kameny, bylinky, kundalini mantry a knihy o přírodě… Proč mi zrovna ony nepřináší úlevu? Ale vzala jsem to tak, jak to přišlo. Toto je teď moje praxe. Vždycky byla a asi zase má být. Dost síly a odvahy mi dodalo také přečtení knihy od mé kamarádky Šárky – Deník jóga matky. Přečetla jsem ji za jeden den, nemohla jsem se odtrhnout. Pocítila jsem obrovskou úlevu, že v tom všem nejsem sama.
Co bych k tomu ještě chtěla napsat je to, že si někdy myslíme, že už naprosto víme, kam se náš život bude ubírat, ale ono to tak ne vždy musí být. Důležité je mít mysl otevřenou všemu. Protože jediné, co vím jistě, je to, že nic nevím.
