Dnes bych chtěla sdílet úryvek z knihy Umění sdílet, kterou napsal buddhistický mnich Thich Nhat Hanh. Tato kniha je moje velmi oblíbená a ráda se k ní vracím. Příště vám o ní napíšu něco víc, ale teď ten úryvek. 
“Nejčastějším utrpením dnešní doby je osamělost. Můžeme být obklopeni lidmi, a přece se cítit velmi osaměle. Jsme osamělí společně. Máme v sobě prázdno. Vlivem této prázdnoty se cítíme celí nesví, a proto se ji snažíme zaplnit a spojujeme se s druhými lidmi. Jsme přesvědčeni, že pokud s nimi dokážeme navázat spojení, pocit osamělosti se vytratí. Technika a technologie nás zásobují mnoha důmyslnými nástroji, které nám umožňují být v neustálém spojení. Ale i když to spojení máme, pořád se cítíme osamělí. Kontrolujeme si e-mailovou poštu, posíláme smsky a několikrát za den aktualizujeme svou stránku na facebooku. Chceme se podělit, chceme sdílet a přijímat. Strávíme třeba celý den komunikováním na síti, a přece se osamělost, již pociťujeme, nikterak nezmenšuje. Všichni prahneme po lásce, jenomže nevíme, jak lásku vytvářet tak, abychom se jí mohli sytit. Když pociťujeme prázdnotu, snažíme se ten pocit osamění rozptýlit z pomoci technologií, ale ani to nikterak nepomáhá. Máme email, videokonference, využíváme všemožné aplikace. Máme všechno. A přece není vůbec jisté, jestli jsme svoje spojení nějak vylepšili. Jsme přesvědčení, že mít mobilní telefon nám pomáhá udržovat spojení. Ale jestliže obsah toho, co sdělujete, není autentický, potom to, že mluvíte či píšete zprávy prostřednictvím nějakého technického zařízení, ještě neznamená, že jste s tím druhým skutečně spojeni. Příliš se spoléháme na komunikační technologie. Za těmito všemi nástroji však stojí naše mysl, a ta je tím nejpodstatnějším prostředkem ke sdílení a komunikaci. Jestliže se naše mysl něčím zablokuje, pak žádný nástroj nemůže nahradit naši neschopnost udržovat spojení se sebou či s druhými.”
