Kniha Umění sdílet, kterou jsem doporučovala už v přechozím příspěvku má anglický název The Art of Communicating. Doslovný překlad, tedy Umění komunikace mi přijde možná trochu lepší než Umění sdílet. Komunikace totiž zahrnuje ještě další podstatnou část, a tou je umění naslouchat. To, co jsem si z ní odnesla já, je poznání, že vše vychází z nás samých. Z toho, jak moc jsme napojeni sami na sebe, z toho, jak sami sebe známe. Z toho, jak se umíme ztišit a naslouchat sami sobě a tím pádem i ostatním.
Možná znáte lidi, kteří mění názory jako ponožky a vy si říkáte, jak je to možné? Jak někdo může jít tam, kam vítr vane? Možná je to právě tím, že není napojen na svoje nitro a jen se přizpůsobuje názorům těch ostatních. Dalším z příkladů, kdy komunikace selhává je tehdy, když toho druhého vůbec neposloucháme a celou dobu přemýšlíme, co na to odpovíme nebo co budeme sdílet my. Mně se to třeba děje v takových těch seznamovacích kroužcích, kdy vůbec nevnímám, co kdo říká, protože usilovně přemýšlím, co pro boha řeknu já sama o sobě. Vím o tom a snažím se na tom pracovat. Pro mě tedy klíčovým poznáním bylo ztišení se a nalezení toho opravdové hlasu, který tam někde uvnitř je. Pak totiž člověk může žít a komunikovat tu svoji pravdu a stát si za svými názory. Dále síla naslouchání a samozřejmě dalším velkým poznáním byla laskavá komunikace. O tom, jakou mají sílu vlídná slova a zároveň jak mocná může být síla slov ne úplně příjemných se dnes už také dost hovoří. Jak dlouho si dokážeme pamatovat například to, když nám někdo před deseti lety řekl, že máme tlustá stehna nebo že jsme k ničemu a nás to těch 10 let stále provází. Zkrátka pokud vás tato témata zajímají, knihu si přečtěte. Je plná inspirace a otázek k zamyšlení.