Nedávno jsem četla sdílení jedné ženy, které bylo celé o tom, že vše, co v životě děláme, nám má přinášet radost. A taky že není hanba nebo selhání od věcí odejít, když už nám tu radost nepřináší.
Na různých jógových lekcích jsem slýchala neustále dokola a sama jsem to taky pořád dokola opakovala, že jedinou jistotou je změna. Že vše se neustále mění a nic nezůstává stejné. Mám ale pocit, že teď teprve jsem dokázala pochopit ještě další dimenzi tohoto tvrzení. A to v tom smyslu, že je v pořádku, když nás něco přestane bavit. Že je v pořádku, když se nám změní priority. Že je úplně normální, že máme třeba obrovskou vášeň pro něco, ale ta vášeň je jen dočasná. Vždyť o tom přeci život je. Předkládat nám neustále nové zkušenosti a výzvy. Možná vám někdy někdo řekl, že u něčeho nevydržíte, že vás to stejně přestane bavit. Co kdyby to ale bylo pozitivní, a ne negativní a jízlivé? Co když je spíš chybou zůstávat u něčeho jen proto, že byste se asi měli překonat, že přece jste do toho dali tolik energie, že vás to přeci bavilo. Ale teď už vám to radost nepřináší.
Ale to je přesně ono. Je v pořádku být zapálený zahradník, ale najednou se vám priority přeskupí a zahrada vám nepřináší žádnou radost, ale spíš starosti. No tak to opustíme, necháme ji žít vlastním životem, klidně pár let. Třeba se k tomu jednou vrátíme, zase s radostí a láskou. Není to selhání ani zklamání. Snažím se ze svého života dostat věty jako: Ale dřív mě to bavilo, tak se musím hecnout a dělat to dál. Vždyť jsem do toho dala tolik energie/peněz, musím v tom pokračovat. Dělám to už tolik let, přece se na to teď nevykašlu. Myslím si, že kdybychom se všichni sami sebe opravdu upřímně zeptali, jestli nám různé činnosti přináší radost, hodně by toho odpadlo a my bychom se pak cítili lehčí a svobodnější.
A celé je to zase o tom, že se snažíme vnímat sebe, opravdově, kdo jsem, jak se cítím, co chci. A taky o sejmutí těch nánosů a nálepek, kterými se obalujeme.
