Na čem praktikuji

Poslední dobou si procházím revolucí v tom, na čem praktikuji. Začněme ale od začátku. Moje úplně první podložka na jógu byla karimatka, která se neustále stáčela do svého původního tvaru, docela klouzala a nečekaně se mi brzy roztrhala. První, už oficiální „podložku na jógu“ jsem si koupila ve sportovním obchodě. Byla docela tenká, neklouzala, ale vydrolila se za velmi krátký čas, jelikož byla levná a mně bylo 15, koupila jsem si jich pak ještě pár stejných, než jsem se poprvé rozhodla zainvestovat do první „oficiální podložky na jógu“ od značky Prana. Byla krásně měkká (až moc), ale vydrolila se za kratší čas, než bych si představovala. Četla jsem různé recenze na internetu, až jsem si našetřila na podložku značky Manduka – takovou tu jejich klasickou, která váží 3,4 kg. Psali, že časem! neklouže. Ten čas, než přestala klouzat byl vyplněn mými zoufalými pokusy drhnout ji octovou vodou a posypat ji solí, kterou jsem pak měla všude. Nakonec ale opravdu neklouzala. Její velkou nevýhodu jsem zjistila, když jsem s ní vyrazila na festival jógy, přes půl republiky. Byla jsem víc zničená z jejího nošení než ze všech lekcí dohromady. Proto jsem si pak našetřila na Manduka eko lite, která byla lehčí, ale na jejíž kaučukovou vůni jsem si prostě nemohla zvyknout. Pak jsem si pořídila i super cestovní verzi Manduka eko super lite travel, kterou jsem sice složila do čtverečku, praktikovat na ní bez podložení bylo ale utrpení pro klouby. No a jak šel čas, pořídila jsem si podložku Lifeforme, kterou v té době začínali mít všichni a myslela jsem si, že toto je to nejúžasnější, co mě potkalo – není zase tak těžká, ale hlavně, vůbec neklouže. A to jsem považovala za největší výhodu. A hezky vypadá…

Pak jsem ale narazila na jógový koberec. Už jsem ho viděla dřív, hlavně u aštangistů, ale nikdy jsem si nemyslela, že si jej jednou koupím. Zhruba před rokem jsem jej viděla u kamarádky, která na něm praktikovala na lekci, kterou jsem učila a když jsem jí asistovala a na koberec stoupla, byl velmi příjemný. Dalším impulzem zvenčí byl můj přítel, který si koberec přál a když jsem mu ho objednávala k narozeninám, objednala jsem si jeden i pro sebe, s tím, že to teda zkusím. Musím přiznat, že hned první zkušenost byla hrozná. Neudržela jsem se ani v psovi hlavou dolů a na konci praxe jsem skončila na druhé straně místnosti – to jak jsem se různě všude posouvala a koberec se mi roloval. Na chvíli jsem ho odložila do kouta, že to není nic pro mě a že moje neklouzavá podložka je lepší. Pak jsem ale poslouchala podcast s těmi, kteří koberce nechávají v Indii vyrábět u místních tkalců (ten mimochodem velmi doporučuji, je o jejich životě v Indii v domě jejich učitele). A při pročítání jejich stránek jsem se rozhodla dát koberci ještě jednu šanci. Především mě zaujalo to, že z plastových podložek se neustále uvolňují škodlivé látky a kůže je přeci náš největší orgán, tak je dost důležité, čeho se dotýká a za druhé mě přesvědčilo vysvětlení, že na „neklouzavce“ absolutně nezapojujeme vnitřní svaly, ona nás prostě podrží. Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji jejich stránky. Odkaz sem vložím. No a moje praxe se velmi změnila. Připadám si, jak kdybych se vše učila znovu. Učím se používám vnitřní svaly a mám pocit, že konečně cítím bandhy. Takže to jsem tak stručně sepsala svoji podložkovou historii a současnost a zajímalo by mě, jak to máte vy!

Podcast: Nádych a výdych

Kobereček: https://www.leelayogarugs.com/