Tento článek nebude o druhé kapitole Pataňdžaliho Jógasúter, ani o tom, jak by naše praxe měla vypadat, tento příspěvek bude o mojí praxi. Je to zase taková moje věc, kdy jdu s kůží na trh, abych se trošku přiblížila lidskosti a strhla to stigma, že když jdete po jógové cestě, neděláte pak už nic jiného, než že praktikujete. Tedy toto je vlastně pravda, ale tak trochu jinak, než to vypadá.
Prošla jsem si obdobím, kdy jsem praktikovala každý den minimálně hodinu, s tím, že jsem vynechala tak maximálně jeden den v týdnu. Toto období trvalo několik let. Moje praxe se skládala primárně z ásan, trochu meditace a pránájámy. A pořád jsem měla pocit, že to nestačí. Že když praktikuji hodinu, měla bych hodinu a půl. Došla jsem do bodu, kdy jsem dny bez praxe pokládala za trochu zbytečné a dávala jsem si to za vinu. Že mi to přece energii dává, tak proč to nedělám. Ehm. Byla jsem si jistá tím, že tapas, zápal, je pro praxi důležitý. A vše ostatní je lenost. Šla jsem do práce na 7? Tak jsem vstala v 5 a dala si praxi. Ale kde je ta míra mezi zdravým zápalem a sebemrskačstvím? Samozřejmě jsem zbytek volného času vyplnila studiem, knihami, protože to je ta cesta přece…
Náhle se mi ale vše změnilo. Neměla jsem prostě už sílu vstát z postele. Nejprve jsem se to snažila zlomit, ale pak se mi stalo, že jsem na té podložce prostě pak už jen ležela a to bylo vše, co jsem mohla. Další dny jsem už ani nevylezla z postele. No a pak se stalo, že jsem chtě nechtě musela svoji praxi úplně změnit.
Nyní vypadá tak, že hodinové a delší ásanové praxi se věnuji tak maximálně dvakrát do týdne a jiné dny praktikuji takové ásanové minimum (magic 10, možná někteří znáte) Více se věnuji dechu, jin józe, restorativní józe, sedím u harmonia a zpívám, medituji nebo čtu texty. Ale hlavně, konečně se snažím praktikovat jógu opravdu celý den, každý den. Myslím tím teď to, že každé rozhodnutí, které udělám, je založeno na tom, po jaké cestě kráčím. Nechci ubližovat slovem, činy, myšlenkami. Znáte to, někdy může člověk dělat ty nejlepší stoje na rukou a v „běžném“ životě se chovat velmi nečestně a násilně.