VASTU-SĀMYE ĆITTA-BHEDĀT TAYOR VIBHAKTAḤ PANTHĀḤ
PYS IV.15
Stejné objekty se mohou lišit, vzhledem k rozdílnostem myslí. (překlad podle Sri Brahmananda Sarasvati)
nebo též
Každá jednotlivá osoba vnímá stejný objekt různě, dle vlastního stavu mysli a projekcí. Všechno je samo o sobě prázdné a jeví se dle toho, jak my to vidíme. (překlad podle T.K.V Desikachar)
vastu = realita, objekt, existence
sāmye = stejnost, stejné
ćitta = mysl
bhedāt = rozdílnost
tayor = jejich, dvou
vibhaktaḥ = oddělení, rozdílnost
panthāḥ = cesta, způsob vnímání, stupeň bytí
Kolikrát v životě se mi stalo, že jsem si o někom nebo o něčem něco myslela, potom jsem se o té dané věci, situaci nebo osobě bavila s někým jiným a zjistila jsem, že má třeba úplně jiný názor, že to vidí naprosto jinak. Já si ale předtím byla jistá, že pouze ten můj názor je správný, vždyť je to přece jasné, žádný jiný úhel pohledu ani nemohl existovat. Nedokázala jsem si to připustit. Věci nejsou černobílé, nejsou dokonce ani ve stupních šedi. Jsou barevné, a to velmi rozmanitě.
Každý jediný objekt ve vesmíru (věci, bytosti, situace) má tolik odstínů, kolik je na světě myslí. Dokonce na to existuje i pořekadlo: Kolik lidí, tolik názorů.
V každodenním životě to můžeme vidět. Například v jídle – mně třeba přijde sushi jako nejlepší jídlo na světě, ale spousta lidí se na ně nemůže ani podívat. Když slyším nějakou písničku a nadšeně ji někomu dalšímu pustím, že je to to nejlepší, co jsem za poslední dobu slyšela a ten daný člověk se jen tak ušklíbne, nutí mě to se zamyslet, jak jsme každý jiný.
Věci samy o sobě nemají žádný význam. To my jim jej dáváme. Všechno je prázdné, záleží pouze na úhlu pohledu. Nejdůležitější je připustit si, že můj názor či úhel pohledu není jediný a už vůbec ne správný. Jóga nás učí o tom, abychom se zastavili a dívali se na vše s nadhledem, viděli to v kontextu a jako součást něčeho většího. Pokud mi dnes nějaká situace přijde jako nejhorší na světě a mám pocit, že už to nikdy nebude lepší, právě v tuto chvíli uplatňuji „tunelové vidění“ – vidím jen to naprosto nejhorší a pouze z jedné strany. Za dva roky mi to nebude připadat tak strašné, ale v tu chvíli to pro mě znamenalo všechno, pohltilo mě to do poslední buňky v těle. Funguje to i naopak, když jsme velice šťastní a přijde nám, že už to takto zůstane, že takový dokonalý stav přece neskončí. Velmi silně na mě zapůsobila otázka na odpověď „Co je reálné? Reálné je to, co se nemění.“ Už si bohužel nevzpomínám, kde jsem to slyšela nebo četla. Všechno to, co se mění, tedy reálné není. Naše nálada, pocity, lidské tělo, mysl. Něco uvnitř nás, se ale nemění, to je neustále stejné, a to je tedy reálné.
Když bych se podívala trochu dál do historie, lidé si mysleli, že je země placatá, a dokonce se kvůli tomu, že někdo projevil jinou teorie, upalovali. Protože tak to bylo někde napsané, tvrdili to hodnostáři církve i různé mytologie, tak to přece musela být pravda. Jak to ale měli dokázat, nemohli ještě vyletět do vesmíru a podívat se na to z ptačí perspektivy, jako můžeme teď my. Ta stejná situace nastává v mnoha případech. O něčem jsme velice přesvědčeni, ale časem se ukáže, že je vše třeba úplně jinak.
„Může být vůbec někdo tak pošetilý, aby věřil, že existují lidé, jejichž nohy jsou výše než hlava, nebo místa, kde věci visí směrem dolů či kapky deště padají nahoru?“
Lactantius (4. století, argument odmítající kulatost Země)
Kolik věcí v naše životě bereme jako automatické? Kolik vzorců nám bylo předáno? Uvedu takový příklad. Pokaždé, když jdu na zkoušku, tak jsem nervózní, ale strašně. Je mi špatně, buší mi srdce, nemůžu se nadechnout a nemůžu noc předtím spát. Jednou jsem si ale řekla, že už toho mám dost, proč to vlastně všechno dělám. Zjistila jsem, že je nějak automatické, když jde člověk na zkoušku, tak musí mít nervy na dranc, všichni s tím počítají. Ale co když se rozhodnu, že ten den zkoušky bude můj oblíbený a nenechám se ovládnout stresem? Půjde to? Zkusila jsem to a ono to šlo. Ráno jsem vstala, nachystala si skvělou snídani, šla v klidu do školy, předtím jsem nevymyslela tisíc scénářů, co by se mohlo stát, kdyby mě vyhodili… Tato zkušenost mi trochu změnila vnímání života. Zjistila jsem, že člověk je opravdu strůjcem svojí vlastní reality. Samozřejmě, že mě to někdy rozhodí a tady ten „objev“ posunu někam do nevědomí.
Jsme strůjci své vlastní reality, máme obrovskou sílu. Nemusíme házet vinu, zodpovědnost na někoho jiného, protože jedině my sami máme zodpovědnost za svůj vlastní život. Což je podle mého názoru velká věc. Když převezmeme zodpovědnost za svůj život, uvědomíme si prázdnotu věcí, zjistíme, že jedině my jim dáme smysl, možná pak budeme činit vědomější rozhodnutí. Změníme vnímání celého světa, když si uvědomíme, že naše myšlenky, slova a činy mají vliv na celý svět.
„Jsme zachyceni v nevyhnutelné vzájemnosti, svázáni do jednotného roucha jednoty. Cokoliv přímo ovlivní jednoho, ovlivňuje nepřímo každého.“
Martin Luther King
Na co myslím, co říkám a co dělám ovlivní všechny bytosti, dokonce i ty na druhé straně světa. Myšlenky mají obrovskou sílu, slova také, slovem lze ublížit někdy víc než činem. Myšlenky zase utváří celé naše vnímání. A činy? U těch je to asi nejviditelnější. Pokud mám žízeň, koupím se vodu v PET lahvi, potom ji zahodím někam do odpadkového koše. Následně lahev procestuje půl světa, třeba do Indie, kde se hromadí odpadky ze západu a buď je spálena a ty výpary, které se z ní uvolní mohou vyvolat vážné onemocnění u nějakého chudáka pracovníka na skládce nebo je lahev vyhozena do moře a může způsobit třeba i smrt rybě, želvě nebo dokonce i mořskému planktonu nebo ptákům. Pokud si toto uvědomím, možná opravdu budou moje rozhodnutí vědomější nebo zodpovědnější.
Tato sūtra je mojí oblíbenou i z toho důvodu, že hovoří o tom, že jsme rozdílní. Tedy vlastně nejsme, všichni jsme jedno, někde v jádru, ale ten obal toho jádra, ta slupka, je u každého jiná. A co dělá jóga je to, že ty slupky, jednu za druhou olupuje a dovoluje nám ukázat tu jednotu, to, co máme společné všechny bytosti na světě.
Toto olupování slupek ale není jednoduché, někdy to dokonce i bolí. Ale proto jsme tady na světe, kdybychom už byli v té jednotě, v samādhi, tak už bychom se na tento svět vracet nemuseli. Každý sem z něčím přichází. Máme tělo a máme mysl. Každý má jiné tělo a jinou mysl. Každý má jiné preference, názory a myšlenky. To je to, co dělá svět krásný. Kdybychom všichni byli stejní a viděli všechno stejně, bylo by to velice jednotvárné.
Sanskrtské slovo panthāḥ znamená cesta, stupeň bytí nebo taky způsob vnímání. Vidíme věci právě tak, jak „daleko“ se na té naší cestě nacházíme.
Praktiky jógy zjemňují naše vnímání, obrušují jednotlivé slupky, odstraňují to, co už nepotřebujeme. Nic navíc nepotřebujeme, už jsme kompletní. Líbí se mi příběh, který hovoří o tom, že v jedné vesnici byla krásná zlatá socha Buddhy. Na vesnici se ovšem blížili nájezdníci, a proto vesničané použili vše co měli – kameny, bláto, písek a sochu tak zaházeli, bylo to to nejcennější, co měli. Vesnice byla vypleněna a vesničané odvedeni jako rukojmí. Za čas bylo to stejné místo osídleno znovu. Jednou si malá holčička hrála na hromadě písku a kamení, když si všimla, že odtud vyzařuje nádherný světelný paprsek, svolala celou vesnici a začali odhazovat nánosy bahna, kamenů a písku až odkryli celou sochu. Tento příběh symbolizuje to, co děláme v jógové praxi – nic nepřidáváme, pouze očišťujeme.